sv. Bernard

Sv. Bernard z Clairvaux, opat, učitel církve

(1090, hrad Fontaines u Dijonu - 20. srpna 1153, Clairvaux)

Narozen na zámku ve Fontaines u Dijonu, vyrůstal Bernard uprostřed velké rodiny jako třetí ze sedmi dětí (6 synů a 1 dcera). Navštěvoval školu kanovníků v blízkém Chatillon a dával znát velké dary ducha a srdce. Po absolvování školy vedl jako jeho bratři život mladého šlechtice. Příliš časná smrt hluboce zbožné matky znamenala pro všechny těžkou ránu. Bernarda zasáhla zvláště tvrdě, spojovala ho s ní něžná láska. Živá vzpomínka na matku ovlivnila dospívající syny v rozhodujících hodinách k dobrému. "Viděl, že svět mu navenek nabízel mnoho, velké věci, ještě větší naděje, ale klamné všechny."

Od mládí dělal Bernard všechno naplno. Proto i z tohoto získaného poznání vyvodil radikální důsledky. Chtěl vést život skrytý před světem a v chudobě. Uzrávalo v něm rozhodnutí, že nevstoupí do žádného známého a bohatého kláštera, nýbrž do tzv. "Nového kláštera". Ten se nacházel nedaleko pozemků jeho otce. Platil za velmi přísný a velmi chudý. Skupina mnichů zde žila asi jedno desetiletí v novém duchu: v bratrské lásce prvních křesťanů, podle řehole sv. Benedikta v jejím původním pojetí. Právě tento klášter, který byl ohrožen vymřením, mocně Bernarda přitahoval.

"Jakmile však jeho bratři, kteří ho milovali pozemským způsobem, přišli na to, že se zabývá myšlenkou na odchod do kláštera, dělali všechno proto, aby obrátili jeho pozornost ke studiím a skrze lásku ke světské vědě aby ho připoutali ke světu. Žádný div, že se jejich snahám, jak později ujišťoval, téměř bývalo bylo podařilo ho zdržet od takového kroku. Avšak myšlenka na jeho svatou matku se mu stále vtírala. Často se mu zdálo, že ji vidí jak naříká, že ho nevychovávala tak jemně pro takové bezcennosti a marnění času a nenechávala ho studovat v takovém očekávání.

Když jednou cestoval ke svým bratřím, kteří pod vévodou z Burgund obléhali hrad Grancey, trápily ho tyto myšlenky zvláště úporně. Na půli cesty se nacházel kostel. Bernard tam zabočil, vstoupil a modlil se, vztáhl ruce k nebi a před tváří svého Pána a Boha vylil celé své srdce jako vodu. Od toho dne byl v srdci rozhodnutý".

Bernard přikročil nejen bezodkladně k činu, ale hledal hned i stejně smýšlející druhy. Získával je postupně domluvou, modlitbou...

Vstoupil do kláštera, který byl chudý v duchu a v té době ztracený a bezvýznamný, s tím úmyslem, aby zde zmizel ze srdcí a vzpomínek lidí a v naději, že zde bude skrytý jako zapomenutý roztříštěný džbán. Toto místo radikální reformy mnišského života chtělo být školou lásky, naplněnou duchem horlivosti a poslušnosti. Bernard se cvičil v tom, aby držel na uzdě svévoli a smysly, aby se mohl stát svobodným pro hlas Pána, ať už při bohoslužbě nebo při čtení Písma svatého nebo při namáhavé práci: Neboť Boha hledat a nacházet byl jeho cíl.

Sám vypráví: "Hledal jsem tedy místo, kde by moje ztuhlá duše našla útočiště a teplo. Avšak nenacházel jsem nikoho, kdo by mi mohl pomoci rozptýlit mlhu, která mě obklopovala a uměl přivést mírné jaro."

Nyní takové místo našel, kde byla Láska žitá ve střízlivosti čisté víry a vyučovaná podle řehole Benedikta. Ta je zcela vystavěna na evangeliu, hláskuje vůli Boží do všedního dne mnicha. A dokonalá poslušnost vůči řeholi je pro cisterciáky typická. Dokonalá poslušnost vede k dokonalé lásce. A to bylo vlastní povolání Bernardovo, do kterého jako opat stále více vrůstal.

(překlad z: Bernhard von Clairvaux, Adelheid Lichtenstein OCist.)