sv. Gertruda Veliká z Helfty, abatyše

(1256–1302)

Zprávy o životních okolnostech sv. Gertrudy nejsou příliš četné a pocházejí ponejvíce z jejích spisů, ve kterých příležitostně zmiňuje i vnější události. Člověk přitom získá dojem, že v jejím životě neexistovaly žádné zásadní vnější události. Všechno, co tvoří její velikost, se odehrávalo v jejím nitru.

Gertruda Veliká

Dnem jejího narození byl svátek Zjevení Páně 6. ledna. Její původ je zcela zahalený temnotou. Nevíme nic o jejích rodičích, jejich sociálním postavení. Dovídáme se pouze, že jako 5-leté dítě byla přijata do kláštera Helfta a malá "Trutta" již toto místo neměla po celý život nikdy opustit. Zdá se, že byla milé, nadané a živé dítě, bystré a láskyhodné, takže si rychle získala lásku sester a tu si také po celý život udržela. Ještě i spisy, které vznikly po její smrti, dýchají onou vřelou láskou a úctou, které požívala u svých spolusester.

V klášteře Helfta, v době, kdy sem Gertruda vstoupila, bylo vedle klášterních ctností vysoce ceněno literární a teologické studium a sestry se mu věnovaly s velkou horlivostí. Abatyše Gertruda z Hackebornu, její sestra Mechthilda z Hackebornu, Gertrudina vychovatelka a učitelka, a celá řada dalších sester konventu byly vysoce vzdělané ženy ovládající latinu. Uměly i v Gertrudě probudit lásku k vědám a jak sama přiznává, až do jejího 25. roku života patřil její zájem studiím a ne v první řadě klášterním povinnostem. Ty plnila sice věrně, ale bez opravdového nadšení.

Advent roku 1280 přinesl Gertrudě hlubokou vnitřní krizi, ve které ji trápila trudnomyslnost, neklid a zmatek. Tato krize byla ukončena v jediném okamžiku večer 27. ledna 1281 {cms_selflink page="videni" text="oním viděním"}, které představuje velkou událost jejího života a která dala dalšímu jejímu životu zcela nové zaměření. Všechno se změnilo: Bůh, kterého dosud jen s námahou tušila v teologických studiích, aniž by ho ve skutečnosti našla, se najednou "stal živou bytostí, skutečnou, přítomnou osobou, láskou, jednou, jedinou láskou"–přítel, snoubenec, jehož lásku živě zakoušela, a který žádal její lásku. Začíná zcela nový život, orientovaný již jen na milovaného Pána, jehož bytost se dotkla jejího nejhlubšího nitra.

Gertruda Veliká

Vnější život Gertrudy probíhal i po této události z r. 1281 sotva jinak než předtím. Horlivost v literárních studiích pochopitelně ustoupila do pozadí a ona se tím silněji obrátila k Písmu svatému, věnovala také více času modlitbě. I její činnost v klášteře zůstala stejná. Pracovala převážně v písárně a byla vedle Mechthildy z Hackebornu 2. kantorka. S přibývajícím věkem byla také tím častěji nemocná. Na mnoha místech svých spisů vyjadřuje svůj smutek, že se nemůže účastnit bohoslužby, někdy také radost, že jí nemoc dovoluje být zcela volná pro Boha. 13. listopadu 1302 vstoupila Gertruda do věčné radosti po životě, který, zvenku viděno, nemohl proběhnout stejnoměrněji, tišeji a bez událostí. A přece ukrýval bohatství, které se sotva dá změřit.

(překlad z: Zisterzienserinnen und Zisterzienser, M.Assumpta Schenkel OCist.)

Vidění sv. Gertrudy (27. 1. 1281)

"Zatímco jsem stála uprostřed naší ložnice a pozvedla jsem hlavu, uviděla jsem mladíka stojícího po mém boku, milého a křehkého, asi 16-tiletého. Promluvil ke mně: Rychle přijde tvá spása. Proč se stravuješ ve smutku? Nemáš po boku rádce, že tě bolest tak změnila? Zatímco to říkal, zdálo se mi, že stojím v chóru a slyšela jsem následující slova: Já tě zachráním a vysvobodím, neboj se! Pak jsem uviděla jeho mírnou pravici držet mou, jako by chtěl potvrdit svůj příslib... Vrať se konečně ke mně, chci tě přijmout a zahrnout proudem své božské útěchy. Při těch slovech jsem vzhlédla a uviděla jsem mezi sebou a ním, totiž po jeho pravici a mně po levici, nedohledně dlouhý plot a nadto byl tak hustě posetý trny, že se mi nikde neotvíral průchod, abych se mohla vrátit k tomu mladíkovi. Zatímco jsem tak váhající a jako zchřadlá stála, tu mě uchopil a postavil mě vedle sebe."

Kristus, který byl do té doby jen jako více méně vybledlá myšlenka, vstoupil do jejího života a všechno proměnil. Gertruda nyní jde nejpřímější, nejkratší cestou, usiluje o co nejužší spojení s Bohem.

Jaká byla její odpověď? Překypující vděčnost, přecházející do neustálých proseb o nové milosti. Všechny tyto prosby nesou pečeť nejen téměř bouřlivé naléhavosti, ale i právě tak neotřesitelné stejně jako odvážné důvěry. Tato bezpodmínečná důvěra v Boha působí ve sv. Gertrudě naprostou bezstarostnost, úplnou vnitřní svobodu a schopnost sebeodevzdání.