Cesta povolání‎ > ‎

Ohlédnutí

Čas běží, lidé se mění, svět jde dál. Jsme jeho součástí. Minulost ani budoucnost nám nepatří. A přece. Z minulosti vyrůstáme a do budoucnosti směřujeme. Máme jen přítomný okamžik, ale co s ním a v něm prožijeme a vykonáme, záleží i na tom co bylo a co má být.

Jsou různé důvody k ohlížení. Ten náš důvod je poznat kořeny svého života, aby naše budoucnost nebyla vydaná "slepému osudu", aby minulost byla oživující součástí přítomnosti skrze vliv, který v nás zanechává.

Ohlížet se můžeme často nebo zřídka. Na tom až tak nezáleží. Jen když udržíme nepřerušenou nit svého životního směřování.

Co nás tedy na minulosti zajímá? Její smysl.

Toto poznání je totiž zdrojem síly a naděje, síly uznat omyl, síly čelit překážkám, naděje, že zase bude líp, naděje, že to zvládneme.

Čas běží a lidé se mění, bez ohledu na naše přání. Jestli nám má patřit budoucnost, musí mít dobré kořeny.

Prostrace při věčných slibech

Dar přítomnosti

Bylo mi 22 let. Po několika letech hledání a nalézání odpovědí jsem vstoupila do kláštera cisterciaček v Porta coeli. Dnes je to už více než 12 let. Co pro mě tato doba znamenala? Především ujištění. Bůh, kterého jsem také kdysi "znala jen z doslechu", se stal blízkým a přítomným. Stále se opakuje zkušenost, že i když Bůh je s námi, my nejsme s Ním. Řeholní život, i ten skrytý v klauzuře, teprve otevírá oči pro Boží přítomnost. Vstupem do kláštera hledání Boha totiž nekončí. To, co mohlo vypadat jako projev velké horlivosti pro Boha, je sotva start. A podané výkony? Ze strany člověka je to cena, kterou se platí vnitřní svoboda – uznání vlastních limitů, ochota přijmout i výzvy, na které si nejdřív netroufám, intenzivní život pro společenství a věrná modlitba. A Bůh? Předchází, provází a dokonává naše snažení, jak říká sv. Bernard. Bůh je totiž překvapivě neustále přítomný.

Sr. M. Michaela, květen 2008